Můj subjektivní výběr, ne nutně knihy, které vyšly letos, ani ty, které jsem si koupil nebo dostal, zato takové, které jsem si opravdu s radostí přečetl.
*Christopher Long, The New Space. Movement and Experience in Viennese Modern Architecture. Yale University Press, 2016.* Na podzim mi pandemie neplánovaně prodloužila pobyt ve Vídni, a do těch několika pozoruhodných domů, kam jsem nakukoval přes plot, jsem si mohl důkladně prošel díky knize Chrise Longa. Je to vlastně dost tradičně „kunsthistorická“ kniha: Úvodní teoretická kapitola a pak hlavně pozorné procházení domy tří vídeňských architektů různého stupně známosti, od prakticky zapomenutého Oskara Strnada, přes postupně znovuobjevovaného Josefa Franka, až po Adolfa Loose, o němž slyšel skoro každý. Long se tu zaměřuje na téma kinestetické zkušenosti a ukazuje jak s ní tihle vídeňští obzvláštníci pracovali: komponovali své domy jako procházky, dřív a jinak než Le Corbusier svou promenade architecturale.
*Beatriz Colomina, X-Ray Architecture. Lars Müller, 2019.* Když jsem s Beatriz Colominou krátce mluvil po její pražské přednášce před třemi lety, chystala se další den poprvé v životě podívat do vily Müller. Trochu mi to nešlo do hlavy: V Privacy and Publicity (1994), která z autorky udělala akademickou celebritu (jestli něco takového existuje), se vilou prodrobně zaobírá. Nikomu bych neradil psát o domu, který neviděl naživo, ale u Colomina to zjevně nevadilo dobře. Její poslední knížka – spíš dlouhý esej – přináší zase takové nové čtení, i když teď už Colomině vyčítají, že to pracuje to s kánonem už známých postav. To je pravda – pokud teda za znáte třeba Fredericka Kieslera –, ale přináší nový pohled tu spočívá, léčení a hlavně titulních rentgenových paprsků. Colomina není úplně první, kdo s tím přichází – už před časem jsem někde ve slevě koupil knihu Paula Overyho Light, Air, and Openness, která nás přiměje vidět moderní architektury hledá v tuberkulózních sanatoriích. V tomhle čtení se jeví modernistické budovy vlastně jako terapeutické nástroje.
*Dirk van den Heuvel (ed.), Jaap Bakema and the Open Society. Archis, 2018.* – Nizozemský architekt a urbanista Jaap Bakema, motor holandské poválečné architektury, navrhl několik staveb, které potěší současné zájemce o brutalismus, hlavně ale pracoval jako architekt sociálně-liberální, otevřené poválečné evropské společnosti, pro kterou pracoval tak odhodlaně, že jeho práce někdy ustupuje do pozadí. K doporučení i proto, jak tenhle zásadní společenský ideál ztrácí podporu, a architektura jako služba splečnosti taky není právě hlavní proud. Navíc sympatický formát: žádný coffee-table book, napěchovaný většinou dobovými plány a fotkami.
*William O. Gardner, The Metabolist Imagination. University of Minnesota Press, 2020*. Novinku jsem objednal a četl v podstatě povinně ke svému aktuálnímu projektu o ósacké výstavě, na knihu ale autor nezklamal. Výborně propojuje urbanistickou imaginaci architektů a literární historii, a nakonec i filmovou imaginaci - protože v Japonsku se sci-fi a architektura prolínaly. Vykládá srozumitelně a na to, že je profesor japonského jazyka a literatury a filmu si poradil skvěle i s architekturou. Text, který vychází z jedné kapitoly knihy, si můžete přečíst tady https://placesjournal.org/article/liquid-cities/
